Proč je tak obtížné zjistit co nás naplňuje a baví? Proč neslyšíme naši intuici?

autor: Leona Pešková

K odpovědi na tyto otázky mě inspiroval nedávný příběh s mým jedenáctiletým synem.

Během prázdnin trávil syn hodně času s bratranci a často hráli fotbal. Díky tomu začal zvažovat, že skončí po čtyřech letech s florbalem a začne hrát fotbal. Tato zpráva mě vůbec nepotěšila. Představa, že budu na zápasech sedět venku v zimě a dešti, mě fakt nenadchla.

Okamžitě jsem začala synovi předkládat své argumenty, proč by měl zůstat u florbalu. Jeho důrazná reakce mě zaskočila.

"Mami, stop! Nech toho, já se rozhodnu sám!"

V tu chvíli jsem si uvědomila, že se snažím s ním manipulovat. To zjištění mě moc nepotěšilo, protože z minulosti sama moc dobře vím, jaké to je, být pod vlivem manipulátora. Proto jsem se rozhodla synovi důvěřovat a nechat rozhodnutí na něm.

První týden školy šel na trénink florbalu. Přišel nadšený a já chtěla využít situace a opět ho lehce ovlivnit.

"Skvělé, to jsem ráda, florbal bude lepší než fotbal." nenápadně jsem utrousila.

"Mami, říkal jsem ti, že se rozhodnu sám. Do konce týdne ti dám vědět!"

Další pokus o manipulaci se nezdařil :-)

Druhý den syn přišel ze školy domů a oznámil mi, že už se rozhodl. S napětím jsem očekávala jeho verdikt.

"Víš, já se na sebe nacítil a zjistil jsem, jakoby to nadšení pro fotbal nebylo moje. Proto jsem se rozhodl pro florbal. Už ho hraji čtyři roky a byla by škoda teď skončit"

Jeho odpověď mě překvapila. Ne tak jeho rozhodnutí, ale to zjištění, že to nadšení nebylo jeho. Bylo to totiž úplně přesné. To nadšení bylo jeho bratrance, který hrál fotbal již čtyři roky a moc ho to baví. A jelikož spolu trávili o prázdninách spoustu času, přeneslo se tohle nadšení na syna a on nabyl dojmu, že chce hrát fotbal také.

Tento příběh mě inspiroval k tomu, abych se více zamyslela nad tím, jak je možné, že dnešní děti jsou schopné se tak vědomě rozhodnout, odmítají manipulaci a touží si samy řídit svůj život?

Osobně jsem si musela přiznat, že já v jeho věku jsem to neuměla a vlastně jsem po tom ani netoužila.

PROČ?

Naše generace dětí vyrůstala úplně v jiném systému.

Museli jsme poslouchat!

Jakýkoli projev vlastního uvažování a vzdor byl automaticky potlačen. A nejen v rodině, ale i ve škole a kroužcích.

Většina z nás si jistě vybaví některé situace svého dětství, kdy nám bylo říkáno:

" Já jsem řekl, že to bude tak a tak"

" Tvůj názor mě nezajímá, uděláš to jak jsem řekla"

"Půjdeš na tuhle školu"

Z počátku v nás tyto reakce autorit vyvolávaly pocity odporu, vzdoru a vzteku. Nebylo nám však dovoleno nechat průchod těmto emocím a byly vždy v zárodku umlčeny a potlačeny.

Postupně jsme si zvykli. Zároveň jsme však začali ztrácet schopnost se svobodně rozhodnout v souladu se sebou a odpojovali jsme se od své intuice. Předali jsme životy do rukou jiných osob, společnosti, která o nás rozhodovala. V důležitých životních situacích jsme se neuměli rozhodnout a hledali jsme často odpovědi u ostatních.

I v dospělosti jsme byli stále malými dětmi , které potřebují autoritu, aby věděli,co mají dělat.

Jenomže takto učiněná rozhodnutí nás zavedla špatným směrem, do slepých uliček a my se cítili nešťastní.

Proto je tak obtížné najít cestu k sobě. Proto je nyní tak složité zjistit, co by nás naplňovalo a bavilo. Často se na sebe zlobíme, že nejsme schopni cítit intuici, rozpoznat ego, žít v přítomném okamžiku, nechat se vést srdcem.

Ale jak bychom to mohli vědět? Vždyť jsme mnoho let byli odpojeni sami od sebe a neměli jsme možnost se poznat. Musíme si znovu všechno osahat, procítit, zjistit co nechceme, abychom nakonec přesně věděli, co chceme. 

A to je proces.

Většina dnešní děti je vychovávána jinak.

Rodiče nechávají průchod jejich emocím, díky tomu se děti mají možnost lépe poznat. Všechny emoce mají už v dětství krásně načtené. 

Období vzdoru je již běžnou součástí vývoje dítěte a my si zvykli na to, že to tak je. Mají naši plnou důvěru, podporu a respekt. Proto jsou stále napojeni na svoji intuici a přesně ví, co chtějí. To jim umožňuje se snadněji rozhodnout a nenechat sebou manipulovat. 

Proto nebuďte na sebe přísní, netlačte, když vám něco hned nepůjde. Nepropadejte beznaději a pocitu neschopnosti. Není to vaše chyba. Přijměte to a užívejte si s radostí vaši cestu sebepoznání .